Splitboard trip Jotunheime I

 

Je to již 4 roky, od doby co jsme byli v Norsku poprvé, co jsem po výstupu na několik okolních vrcholů zatoužil zdolat nejvyšší horu Skandinávie - Galdhopiggen v pohoří Jotunheimen.  Tehdy nám to zhatilo počasí. Od té doby jsem se v létě vydal do Norska ještě dvakrát, ale v době, kdy jsme dorazili k Jotunheimenu, bylo zase vždycky v srdci pohoří škaredě. Ne, že by bylo zdolání vrcholu v září za špatného počasí nemožné, ale tak nějak to nemělo cenu. Když jsem v listopadu dostal práci v norském snowparku Vierli, začala se ve mě rodit myšlenka na zimní, tedy spíše jarní výstup.

 

                                                   Támhle někde vzadu je Galdhopiggen, jak jsme ho viděli poprvé v roce 2014 z hory Besshoe

 

       

                                                                           Vierli Terrengpark, kde jsme strávili zimu, těsně po sezoně

 

Hned jsem začal jednat, vymýšlet plán a hlavně dávat dohromady partu, protože bez kámošů to nemá cenu. Moje přítelkyně Zuzka a můj rolbař, kolega a kamarád z Vierli Lukáš, kteří mi dělali společnost celou zimu, byli jasná volba. Dále jsem zavolal jsem Peťovi, který je můj dávný parťák na horská dobrodružstí všeho druhu a byl se mnou a Zuzkou i v roce 2014 v Jotunheimenu. Neváhal a vzal s sebou i bráchu Martina, dalšího zkušenýho horala.  Protože mám auto pro 6, zbývalo jedno místo - zavolal jsem dalšímu Lukášovi, kamarádovi filmařovi, se kterým jsme natočili pár zajímavých projektů už v minulosti a i ten na to kývl. To máme teda 3 splitboaďáky, Martina na skialpech, filmaře Lukáše a Zuzku jako hlavní fotografku. Posádka je na světě! 

 

                                                                                                     Bráchové Petr s Martinem

 

  

                                                  Lukáš filmař                                                                                                                        Lukáš rolbař

 

 

                                               Jirka a Zuzka                                                                                   Náš vůz, 6 lidí se zimní a film/foto výbavou pojmul akorát    

                      

Sobota 21/4

Kluci dali four twenty doma a přiletěli do Osla v sobotu 21. dubna ráno. My je jeli vyzevednout ze stále zasněženého Raulandu. Kolem letiště už se vše zelenalo, ale v Jotunheimenu na předpovědi sněhové bouře. Zamířili jsme tedy nejprve na pár dní zpátky do Vierli. Cestou jsme dali kostelík jak z Age of Empires v Heddalu a taky první vrchol, ovšem bez šlapání. Nejvyšší hora Telemarku Gaustatoppen (1883 m n.m.) se dá až těsně pod vrchol zdolat soustavou podzemních lanovek, původně vojenských. Už to je dost zážitek, takže nám ani nevadí že je následný sjezd celkem po ledu. Výhledy nádherný, hory okolo jsou ještě krásně pod sněhem. Večer trávíme v naší krásné chatce, plánujem trip, pijem slivovici z Valašska a večeře je tradičně z popelnice zdarma - co víc si přát!

 

  

                                                 Kostel v Heddalu                                                                                                    Na vrcholu Gaustatoppen  

 

 

Neděle 22/4

Další den jsme se vydali na horu Bosnuten. S 1432 metry nedosahuje výšky náhorní plošiny Hardangervidda, která začíná na druhé straně městečka Rauland, ve kterém se resort Vierli nachází, ale mezi okolními kopci je jasně nejvyšší. Pro mě s Peťou to bylo seznámení s vybavením od Gara Splitboards a splitboardingem jako takovým - po horách chodíme na sněžnicích už dobrou řádku let a nikdy jsem si nestěžoval, ale už se k tomu nikdy nevrátím :) Komfort a rychlost pohybu na splitboardu nám okamžitě učarovaly. A nemít skoro nic na zádech cestou dolu, a užívat si jarní slush do plna, byla pecka. Nenáročný výstup nám trval cca 3 hodiny, z toho ale větší část zabralo focení, točení a nácvik s lavinovou výbavou. Bosnuten jsme dali v plné sestavě až na vrchol. Podmínky byly zcela bezpečné, takže dolů fantazie v pěti lidech zaráz, s dronem v zádech. Po jejich shlédnutí přišla velká euforie, Lukáš to s ním umí parádně a norská příroda je prostě jedna z nejfotogeničtějších. Vypadá to, že materiál na video bude pecka.

 

 

                                                                                                                Výstup na Bossnuten

 

  

                                                                            Na vrcholu - naše první opravdové skládání splitboardu dohromady

 

                                                                   Za jasného počasí je z vrcholu vidět Gaustatoppen, kde jsme byli den předtím

 

 

Pondělí 23/4

Další den se balíme, doplňujem zásoby v popelnicích za mistním Sparem a Coopem - hromady jídla jako vždy - a odpoledne vyrážíme směr Jotunheimen. Po cestě s pár zastávkami na fotky přichází první kempovačka na sněhu. Pět hodin cesty za námi.

 

                                                                                                       Cestou na Jotunheimen

 

                                                                                                    První kempování na sněhu

 

 

Úterý 24/4

Po probuzení a snídani sedáme do auta a míříme vstříc Jotunheimenu. Předpověď v samotném jádru hor je ale klasická - nízká oblačnost, mlha, sem tam lehké sněžení a ani troška slunce. Cesta k jihovýchodnímu okraji pohoří je krátká, ale až k chatě Spiterstulen pod Galdhopiggenem je to asi 3 hodiny cesty. Doufáme tedy, že cestou po východním okraji pohoří narazíme na lepší počasí. Jakmile do něj ale vjedem, opak je pravdou. U chaty Bygdin je totální sněhová vánice. Odtud míříme po silnici 51, otevřené jen pár dní zpět, do sedla skoro ve 1400 metrech. Kolem nás jsou čtyřmetrové sněhové bariéry, fučí a kydá.

 

                                                                                                            Ve vánici u chaty Bygdin

 

Za sedlem se ale vše mění, oblačnost je roztrhaná, svítí slunce a vítr je slabší. Po setkání se soby a dalších x zastávkách pro fotky a záběry, které se prostě nesmí vynechat, vzhledem k tomu co je kolem nás za krásu, se rozhodujem pro zdolání nedaleké hory ještě dnes odpoledne. Při průjezdu kolem ní je nám hned jasné, že nám nesmí uniknout. 1571 metrů vysoká Austre Veslfjellet leží přímo na nejslavnějším norském treku Besseggen, který je známý svou pasáží na úzké šíji mezi 2 jezery - z nichž jedno, černé Bessvatnet, je na dosah ruky, zatímco druhé, světle modré Gjende, je 400 metrů pod vámi. My se ale k vrcholu přibližujeme z druhé strany, od hotelu Bessheim. Po delší mírné pasáži stoupáme k planině na druhé straně jezera Bessvatnet, momentálně teda bílého a ne černého. Jsme zhruba ve výšce sedla, kterým jsme předtím projížděli autem, a vítr je dle očekávání podobně silný. Čeká nás posledních cca 200 výškových metrů. Lukáš se Zuzkou zůstávají u jezera a my stoupáme. Po pár desítkách minut Jsme nahoře a rozhodujem se pro variantu sjezdu přímo zpět k Lukášovi se Zuzkou, následného opětovného výstupu a sjezdu původně plánované trasy až dolů. První sjezd v Jotunheimenu = top! Na severní straně je pořád docela prašan. V euforii vybíháme znova nahoru a mezi skalami přicházíme nad úvodní úzkou pasáž naší vytoužené východní stěny, o které jsme od začátku věděli, že bude tou nejnebezpečnější. Sklon je veliký a vypadá to že vstupní kuloár je plný návějí. Polemizujeme, zda je to dobrý nápad, ale shodujem se, že do toho jdeme. Peťa jede první a po  vteřině je nám jasné, že problém bude jinde. Je to celé led. S tím sklonem a malým dropem uprostřed nic příjemného, ale dostáváme se po jednom bezpečně skrz kuloár na začátek pláně. Ta se stáčí mírně na severovýchod a sníh se mění výrazně k lepšímu. Užíváme si první nekonečnou lajnu oblouků. Spodek je kolem 1000 metrů a v pozdním odpoledni už úplná břečka. Ale 80% sjezdu naprostá spokojenost a nadšení.

 

   

                                 Náš první cíl s vyznačenou trasou sjezdu                                                                                  Ve vstupním kuloáru

 

                                                                                                          Větrno pod vrcholem

...

12.12.2018 09:21

Autor: Jiri Hladik

Tagy: gara, Gara Splitboards

0 ks
Košík: 0 CZK
0 ks