Splitboard trip Jotunheime II

 

Úterý 24/4

Je skoro večer a je čast najít spot na kempování. Z předchozích let známe skvělé místo asi 30 minut daleko s ohništěm, řekou a nádhernou krajinou okolo. A nyní taky s půlmetrem sněhu. Nicméně na dokonalosti toho místa to nic neubírá. Vzhledem k předpovědi se rozhodujem, že strávíme ještě alespoň 2 dny na východě pohoří a zahajujem výstavbu základny. Postupně odklízíme všechny stoly, ohniště, stavíme bariéry proti větru, uličky k řece i cestě. Sezona sotva skončila a my už zas potřebujem vzít lopatu a tvořit ze sněhu :)

 

                                                                                                                     Náš kemp

 

          

 

 

 Středa 25/4

Ráno jako tradičně u snídaně kontrolujem počasí, jak předpověď, tak realitu. Shodují se, na západě mračna, na jihovýchodě slunečno. Vyrážíme zpátky do oblasti Gjende a přes průsmyk k Bygdinu, kde jsme před dvěma dny zažili vánici. Zastavujeme o 2 kilometry dál a vydáváme se na pásech vstříc našemu dnešnímu cíli - 1608 metrů vysokému Bitihornu. Z místa, odkud vycházíme, se to zdá být jedna velká kolmá skála, na mapě ale vidíme, že se to dá obejít a na severozápadě by měly být prudké, ale krásně sjízdné planiny. Právě pod touhle horou jsem strávil svou první noc v Norsku vůbec, v roce 2014. Na vrchol vede skialpová stopa. Zhruba po necelé hodině se z ní ale odpojujem a v rámci otestování stoupacích želez a cepínů se vydáváme nahoru více přímo. Sice musíme sundat na chvíli prkna a lyže, ale alespoň se sžíváme s každým kusem našeho vybavení. Za prudkou pasáží očekáváme vrchol, ovšem když se na něj vyhoupnem, zjišťujem, že je to ještě kus.

 

 

Pokračujem dále asi hodinu a jsme tam. Opět výhledy, fotky, v závětří sestrojit prkna a hurá dolů! Sníh je příjemný, lehce ufoukaný, takže žádné prašanové lázně, ale rozhodně se to dá dolů pálit hodně rychle a užívat si to. Lukáš dole říká, že jsme mu všichni ujeli a s dronem vůbec nestíhal, ale po shlédnutí záběrů zjišťujeme, že to není až tak zlý. Pak nás společně i s ním (Zuzka zůstala tentokrát v autě ze zdravotních důvodů) čeká ještě dlouhý mírný sjezd a pak ještě delší traverz po rovině - rozdělávám prkno a jedu jako na běžkách, svoji rychlost oproti chůzi na sněžnicích si nemůžu vynachválit. Cestou zpátky na základnu se poněkolikáté ujišťujem, která hora bude naším zítřejším cílem. Nordre Brurskardknappen vypadá skvěle. Večer  nás po koupačce v místní říčce čeká opět oheň, další stavění cestiček a stěn ze sněhu a kvalitní dumpster diving strava.

 

                                                                                                               Cestou na Bitihorn

 

  

                                                                                                                                                                               Bitihorn

 

 

Čtvrtek 26/4

Na západě mračna, jihovýchod slunce. Vyrážíme na Nordre Brurskardknappen, 1464 metrů vysokou "sobí horu", která dostala jméno podle neskutečného množství sobích stop, které přes ní vedly. Jedná se o nejmíň náročný výstup ze tří, které jsme na východě Jotunheimenu podnikli. Půlku výstupu, cca 45 minut, dáváme všichni spolu, poté se rozdělujem a Lukáš se Zuzkou jdou natáčet pod pláň, kterou chceme jet dolů, zatímco my ji obcházíme a míříme nahoru.

 

                                                                                                              Nordre Brurskardknappen

 

Asi po hodině, během které jsme měli tu čest setkat se opět se soby a být svědky něškodného, ale ne úplně plánovaného ztroskotání našeho drona přímo vedle nás, jsme dorazili na vrchol. Ten je hodně placatý a tak je trošku náročné trefit ten správný vstupní kuloár, abychom se objevili v zorném poli nastražených objektivů. Po asi deseti minutách změsilé komunikace přes vysílačku po jednom dropujem. Opět severozápadní strana, takže sníh jak přes kopírák jako včera. Spodní pasáž potom nabízí krásné kličkování ve slushi v semi-open lese. 

 

                                                                                         Lukáš se Zuzkou čekají, až se konečně objevíme

 

                                                                                                             Vrchol se stopami sobů

 

Na oběd se vracíme na základnu, odpoledne to tam však vzhledem k předpovědi balíme. Zítra nás čeká Galdhopiggen! Cestou se stavujem ve městě Lom vybrat místní popelnice. Už kousek za městem se nám otevírá pohled na Galdhopiggen. I dnes odpoledne je tam nakonec počasí celkem slušné. Na chatu Spiterstulen, která leží v 1100 metrech mezi dvěma nejvyššími vrcholy Skandinávie, vede šotolinová cesta, která nejprve prudce stoupá do visutého ledovcového údolí a poté vede skoro po rovině asi 10 kilometrů po jeho dně. Na chatě nám nabídnou pokoj v chatě, kde jsme sami, je vytopená asi na 40 stupňů a sprcha je taky krásně horká. Ohřejem se a protože se v chatě nesmí vařit, jdem vařit večeři ven, kde je těsně pod nulou a fučí ledový vítr. Po večeři jdem brzo spát, ráno nás čeká náročný program.

 

                                                                                                                      Lom

 

                                                                                                               Dumpster diving

 

 

Pátek 27/4

Vstáváme těsně před východem slunce a co nejrychleji se vydáváme vstříc 2469 metrů vysokému Galdhopiggenu. Úvodní pasáž je ledová a prudká, ale jde se dobře. Každý si volí svou stopu, dá se jít jak na pásech po sněhu, tak po několika již roztátých skalnatých hřbetech, na kterých jsou, vzhledem k popularitě výstupu v letních měsících, krásně pěšinky. Všechny varianty jsou docela rovnocenné a tak se asi po hodině všichni zase setkáváme v jednom bodě jen s párminutovými rozestupy. Odtud pokračujeme už čistě po sněhu další asi hodinu a půl se střídají mírnější a prudší pasáže, než začne opravdu prudký cik cak stoupák na první falešný vrchol, 2272 metrů vysoký Svellnose. Jdeme po poměrně malé vrstvě tvrdého sněhu, ale já tuším, že jen pár metrů vlevo od nás je pravděpodobně situace úplně jiná a vyhlížím si, kudy to vezmu dolů. Závěrečných pár metrů před vrcholem je opravdu náročných a Martin s Lukášem, kteří nemají haršajzny, vytahujou cepíny a jdou bez lyží, trošku bojují ale za pár minut se na vrcholu setkáváme. Odtud vede krátký sjezd a nepříliš dlouhé stoupání k dalšímu předvrcholu Keilhaus Topp - 2355 m n.m. Tady už je sníh znatelně prachový. Plní nadšení sestupujem pár metrů níže do sedla a vydáváme se po velké pláni vstříc vrcholu. Tam jsme před polednem, mraky, které se nám honí nad hlavou celou dobu, těsně před začátkem sjezdu ustupují. Z vrcholu vidíme letní lyžařské centrum na druhé straně hory, ze kterého vede podstatně kratší cesta, ale přes ledovec, kam se smí jen s průvodcem, navíc by nás při zvolení této snadné varianty nečekal tak dlouhý a zasloužený freeride. První tři pasáže, tedy pod vrcholy Galdhopiggenu, Keilhausu i Svellnose, jsou neuvěřitelné. I na konci dubna plné prašanu. Poté se sníh postupně mění, ale tvrdý je jen v plýtké střední části, což nám vyhovuje. Spodní prudká pasáž už je částečně holá, ale nacházíme si zajímavou cestu mezi skalami. Slush a jarní oblouky. Dole čistá euforie. Sjezd byl dlouhý, vůbec to nepůsobilo často zažívaným dojmem "tak dlouho nahoru a dole za pár vteřin". Se zastávkami, focením, točením a komunikací pro správné záběry snad hodina cesty. Jedna z nejkrásnějších hodin v životě.

 

  

                                 Peťa šlape prudkou spodní pasáž po sněhu                                                                                Martin a emoce na vrcholu

 

 

Po příjezdu zpět k chatě a další horké sprše Jotunheimen nadobro opouštíme a vydáváme se dolů k fjordu, do úplně jiného světa, kde již vládne zelená barva. Kempujeme těsně před trajektem, který nás ráno dostane na druhou stranu.

 

                                                                                                                       U fjordu

 

 

Sobota 28/4

Sobotní ráno je utahané, jsme unavení. Máme volňásky na obří spring session v resortu Myrkdalen, který máme po cestě. Moc se nám nechce, ale tušíme, že to bude stát za to. Dorazili jsme pozdě, takže před zavíračkou stíháme 3 jízdy. Patra shaperů, která se sjela z celého Norska, si dala hodně záležet. Večer pokračujem k dalšímu fjordu a nacházíme snové místo na přenocování. Kácíme stromy, děláme obří oheň, slivovici pijem na oslavu úspěšného tripu ve velkém, rybaříme.

 

 

          

                                             Open Classe Myrkdalen                                                                                                 Poslední noc u fjordu

 

Neděle 29/4 - středa 1/5

Ráno přichází záběr, na oběd bude treska :) Balíme se, vyrážíme přes další krásná místa zpět do Raulandu. Tam na nás čeká po zbytek pobytu spíše škaredé počasí, tak zahajujem posezonní úklid chaty a když je konečně chvíli pěkně, jdem skejtovat, máme to 10 metrů a skatepark konečně roztává. Popelnice jsou naplněné jak nikdy předtím, co tom co jsem tam týden nebyli, tak se u toho všeho taky pořádně vykrmujem. Lukáš zůstává ještě na pár týdnů pracovat ve Vierli, já se Zuzkou jedeme autem po čtyřech a půl měsících domů, zbytek letí letadlem. 

 

         

        Naše chata je ta horní, za ní jde vidět sketepark a hotel Camp Vierli.                              Hned pod námi leží jezero, na kterém se na jaře objevily desítky jeřábů       

Díky, bylo to nezapomenutelné!

 

 

 

 

17.12.2018 11:11

Autor: Jiri Hladik

Tagy: gara, Splitboarding

0 ks
Košík: 0 CZK
0 ks